Blog

Pravidla a prameny pro výrazy

Poslední zápis do článku 1. 9. 2022

„Křížovkaření“ je jakési si hraní se slovy naší mateřštiny – vyplňování políček písmeny (obecně znaky). A k tomu slouží čeština.

Výrazy v křížovkových úlohách lze posuzovat z pohledu pravidel (zásad, směrnice či jak to pojmenujeme), na kterých se dohodli křížovkáři a s ohledem na prameny, z kterých autor tyto výrazy čerpá.

KŘÍŽOVKÁŘSKÁ PRAVIDLA (Křížovkářské zásady pro autory a luštitele, článek 2) – různé pohledy:

Jazyková a věcná správnost (články 5 až 8, 25, 54 až 63)

Prameny (článek 63)

Zavedení odborných termínů – výraz vpisovaný (také vyškrtávaný - u vícesměrek, článek 54), legendový (článek 17) a tajenkový (článek 19).

 

PRAMENY (pro křížovkové úlohy, články 55 až 63)

Každý vpisovaný výraz musí autor vždy doložit z nějakého pramenu, nemůže uplatnit tzv. samotvorbu či vymýšlet si nové výrazy.

Vývoj zásad pro výrazy v křížovkách a náhled na prameny (články 6 až 8, 25, 27, 28, 48, 55 až 63).

Jazyková správnost

Vývoj spisovné češtiny lze sledovat již od misionářů Cyrila a Metoděje přes Mistra Jana Husa, Josefa Jungmanna (1773 až 1847), Jana Gebauera (první Pravidla českého pravopisu v roce 1902). V roce 1935 vyšel první díl devítidílného výkladového slovníku -  Příruční slovník jazyka českého (1935 až 1957). Toto dílo bylo rozsáhlé a řadový luštitel se s ním moc nesetkával. Spíše se používal jednodílný výkladový slovník Františka Trávníčka - Slovník jazyka českého (v roce 1952 vyšlo čtvrté, přepracované a doplněné vydání). V roce 1957 spatřila světlo světa Pravidla českého pravopisu (PČP), která skončila s archaismy (přestalo se psát ssavec – nově savec atd.). Tato PČP byla základem pro sestavení čtyřdílného výkladového slovníku - Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ, 1960 až 1971 a 1989 v podstatě nezměněné vydání).

 

Při přípravě první křížovkářské normy (1975 až 1980) zvolili křížovkáři za svou bibli SSJČ a pro posuzování jazykové správnosti vždy poslední vydání Pravidel českého pravopisu (PČP), která vycházela občas až do roku 1993. Pro posuzování jazykové správnosti výrazů, které neobsahoval SSJČ, byl zvolen tehdy rok 1960. Historii PČP blíže popisuje článek 25.

 

Po skončení „jazykové kauzy“ v roce 1994 (článek 25), která skončila remízou, nastal určitý klid. Nová etapa začala tištěnou příručkou – M. Pravdová, I. Svobodová: Akademická příručka českého jazyka (APČJ, 2014) a elektronickým dílem na internetu - Internetová jazyková příručka (IJP), která je stále aktuální (může být průběžně doplňována).

 

Křížovkáři (ale i hádankáři) jsou pouhými uživateli (podobně jako novináři, spisovatelé, studenti aj.) jazyka. Vůbec není podstatné (myslím zde různé taxativní výčty jedině možné správné tvorby ap.), co si křížovkáři napíší do své normy pro tvorbu křížovek. Pravidla českého pravopisu (PČP - nejedná se o „výkladový“ slovník) jsou jen jedna, a ta by se měla dodržovat (mají i tři přílohy - seznam jmen zeměpisných, rodných a antických). Samozřejmě, že dnes mnohé vyřešily novější prameny IJP a ASSČ.

 

V současnosti stačí pro posuzování jazykové správnosti Internetová jazyková příručka (IJP, článek 28) a pro posuzování i věcné správnosti výrazů slouží dále Akademický slovník současné češtiny - ASSČ (nový „SSJČ“ - zatím do roku 2022 zpracované písmeno „A“ až „E“ na internetu).

Výrazy, které bývají doplněny tzv. stylistickým hodnocením a nejsou v drtivé většině v IJP obsaženy, nalezneme v dalších jazykových dílech: ČSVaS - Český slovník věcný a synonymický (1969 až 1977), ASCS - Akademický slovník cizích slov (1995 a další vydání), ESJČ - Václav Machek: Etymologický slovník jazyka českého (1971), SČS -  Karel Pala a Jan Všianský: Slovník českých synonym (2001), SNČ - Slovník nespisovné češtiny (2006), popřípadě SSJ - Slovník slovenského jazyka (slovenský „SSJČ“, 6 dílů, 1959 až 1968). Problematiku spisovnosti či nespisovnosti jazyka probírá článek 62.

 

Historický přehled:

Články 6 až 8 se zabývají problematikou výrazů, které se týkají jazykové a věcné správnosti včetně pramenů, a to v období přípravy a vzniku první svazové normy (1980). Křížovkáři zavedly odborné křížovkářské termíny („Normativní jazykové příručky“ a „Jiné prameny“), řešily podobu legendového výrazu (obepisy vpisovaných výrazů jsou doplňované u „méně obvyklých výrazů“ tzv. stylistickým hodnocením – nářečně, zastarale, slangově apod.) aj.

Články 54 až 63 se týkají období po sametové revoluci. Křížovkáři se vždy snažili a snaží, aby byl každý vpisovaný výraz jazykově a věcně správný (samozřejmě, že musíme přehlédnout začátky křížovkové tvorby, kdy nebyla ještě dodržována délka samohlásek apod.). Pro křížovkáře je důležitá spisovnost či nespisovnost jazyka. Jazyk se neustále vyvíjí – je to vlastně nikdy nekončící proces. IJP a ASSČ se zabývají pouze výrazy současné češtiny. Autor křížovkových úloh však pro svou tvorbu využívá i výrazy nespisovné (v IJP nejsou obsažena) z různých jazkových parmenů a výrazy z jiných pramenů.

Jak je možno z jazykových pramenů zjistit, jazykovědci vždy jednotlivá slova třídili (taxativně vyjmenovávali, slova zařazovali do různých skupin apod. - to dělají ostatně i křížovkáři a hádankáři). Zařazení jednotlivých slov či slovních spojení v různých jazykových pramenech není vždy stejné a hlavně občas dochází k určitému posunu, například bicista (hráč na bicí nástroje, bubeník) – SNČ (2006, nespisovný výraz), ASSČ (2019, spisovný výraz; v IJP není obsažen).

 

Obecné zásady pro autory:

V případě „podezřelého výrazu“ je vhodné vždy ověřit skutečný stav v IJP (popřípadě v ASSČ). Není-li v těchto pramenech výraz obsažen, pak autor využije nejprve další jazykové prameny a dále tzv. jiné prameny. 

SSJČ hodnotí stylisticky slova podle spisovnosti či nespisovnosti, dobového výskytu, frekvence a expresivity (článek 7). Autor by měl vždy zvážit, zda je vhodné u legendového výrazu uvádět v závorce stylistické hodnocení výrazu (závisí to rovněž na tom, komu je předkládaná úloha určena). Plošné uvádění tohoto hodnocení (v závorce za legendovým výrazem) není samozřejmě na místě. Například „nářečně“ a „slangově“ se zpravidla uvádí vždy; knižně, expresivně, obecně aj. někdy a konečně u některých výrazů by bylo toho stylistické hodnocení nadbytečné – motorka (hovor.), luštitele to navíc mate a výraz je uveden v IJP (není nutno řešit, zda došlo k vývojovému posunu – běžný výraz současné češtiny).

Autor by se měl navíc vyhýbat kumulaci luštiteli „neznámých“ výrazů“ v jedné úloze - např. sídla, řeky aj. někde v daleké tramtárii.

Zpět na přehled článků