Křížovky Göbel

Vývoj spisovného jazyka

Poslední zápis do článku 1. 11. 2023

Křížovka je obrazcová luštitelská úloha založená na křižování výrazů vpisovaných podle legendy do obrazce. Vlastní křížovkářská problematika je popsána v článku 2 – Křížovkářské zásady pro autory a luštitele. Uvedeny jsou zde křížovkové prvky, z kterých se skládá každá křížovková úloha (základní – písmeno a políčko a další odborné termíny – směr vpisování, křižování, legenda, obrazec, tajenka, zadání, nadpis aj.).

Nedílnou součástí každé křížovkové úlohy jsou vpisované výrazy, u kterých křížovkáři dbají především na jazykovou správnost vedle i správnosti věcné. Oblast spisovného jazyka spravují jazykovědci, konkrétně Ústav pro jazyk český (ÚJČ), který je kodifikační autoritou a regulátorem spisovné češtiny. Rozhodně jde o dobré rozhodnutí, když křížovkáři postavili vlastně ve svých úlohách jazyk na úroveň zákona (srovnejme se stanovením výše daní ap.), i když spisovný jazyk vždy byl, je a asi i bude ovlivňován různými silami (jak ostatně i historie potvrzuje).

Křížovkáři (podobně jako novináři, spisovatelé, studenti aj.) jsou pouhými uživateli jazyka – jsou to jakési hrátky se slovy (začali to vše hádankáři před více jak sto lety).

Historii spisovného jazyka, konkrétně Pravidel českého pravopisu popisuje článek 25.

V historii křížovky lze problematiku „jazykové správnosti“ rozdělit do dvou etap. Její posuzování úzce souvisí s vytvářenými pravidly pro tvorbu, která se časem stále „vylepšovala“ (viz Historie vzniku křížovkářské normy pro tvorbu, článek 21).

V první etapě - od otištění první doplňovačky (křížovková úloha s neúplným křižováním) kolem roku 1900 do přípravy první svazové normy v roce 1975 nebyl ještě používán termín „jazyková správnost“. U vpisovaných výrazů nebyla dodržována délka samohlásek (převzato ze slovní hádanky, kde je to samozřejmě uplatňováno do současnosti) a tudíž o jazykové správnosti nelze mluvit.

Druhá etapa je charakterizovaná zavedením termínu „jazyková správnost“. První svazová norma (1980) již vlastně autorům neumožňovala nedodržovat délku samohlásek u vpisovaných výrazů. Celý proces trval kolem třiceti let, i když Lojza Nolč už od prvních ročníků  Křížovkářské maturity nový trend začal razit.

Pro posuzování jazykové správnosti výrazů plně postačuje Internetová jazyková příručka (IJP – živá slovní zásoba) a Akademický slovník současné češtiny (ASSČ – živá slovní zásoba; výkladový slovník, zatím je zpracováno několik prvních písmen). V případě, že příslušný výraz není v IJP či ASSČ obsažen, uplatní se další jazykové prameny.

Jazykově správná jsou i odvozená (pravidelně tvořená) slova obsažená nejen v IJP, ale i v dalších jazykových pramenech:

Podstatná jména slovesná – konání (od konat), zpívání (od zpívat), sedění i sezení (od sedět) aj.

Komparativy a superlativy přídavných jmen a příslovcí – malý (menší, nejmenší), dobře (lépe, nejlépe) aj.

Přivlastňovací přídavná jména – otcův (majetek), Irenin (přítel) aj.

Odvozeniny (jazykově správně utvořené) – konaný, konající, konavší (od konat) aj.

atd.

Jazyková správnost úzce souvisí s dokládáním pramenu, ze kterého byl příslušný výraz čerpán. Křížovkáři za správné výrazy nepovažují výrazy, které nejsou doložitelné nějakým pramenem – je tím zamezena tzv. samotvorba autorů. Týká se to především těchto slov:

Zdrobněliny – i když v mluvnici najdeme tvoření zdrobnělých slov příponami, křížovkáři považují za možný vpisovaný výraz jen ten, který lze doložit nějakým pramenem. Tedy například od slova osa jen „osička“ (nikoli oska).

Domácká jména – základním pramenem pro tyto výrazy je kniha M. Knappové: Jak se bude Vaše dítě jmenovat?, která má i více vydání. Předchůdcem této knihy (rovněž z dílny Akademie věd) je F. Kopečný: Průvodce našimi jmény. Domácká jména najdeme také v SSJČ i v dalších pramenech. Taxativní výčet těchto jmen není v jednotlivých pramenech (i v dalších vydáních) stejný, některé podoby nalezneme jen v předmluvě, například Ika (Jiří) – Knappová (třetí vydání 1996, strana 30). Nedoloženou podobu (nestačí ji jen někde slyšet) domáckých jmen autoři křížovek nepoužívají – je tím vyloučena tzv. samotvorba. Křížovkáři se již od začátku existence křížovky snažili sestavovat různé pomůcky pro luštitele a autory (pomůcka z roku 1925 měla systematicky seřazené výrazy z několika oborů lidské činnosti). Vhodnou pomůckou jsou právě domácká jména.

Jisté potíže pro křížovkáře vyplývají z nejednotnosti v psaní antických jmen Archimedes – Archimédes aj., zřejmě zaviněno nesmiřitelnými frakcemi v ÚJČ), což jazyku neprospívá. Do stejné škatulky (nedohoda ve vlastních řadách) lze zařadit i jazykovou krizi, která vypukla vydáním Pravidel českého pravopisu (PČP, 1993). Tato velká aféra byla zakončena v roce 1994 vydáním dodatku (článek 6) – jakýsi kompromis, který vzniklou situaci vlastně neřeší. Zavedeno bylo pět skupin, ve kterých jsou vlastně nově povoleny různé podoby - dublety (oáza i oasa, kurz i kurs, realismus i realizmus, diskuse i diskuze, sezona i sezóna). IJP uvádí jen jednu podobu psaní u první skupiny – tedy jen oáza, což vlastně avizovala již PČP z roku 1957. U zbylých čtyř skupin IJP uvádí dvojí podobu – jiné dublety (dvojtvary) ostatně křížovkáři znají (lahev i láhev, lůza i luza, sedění i sezení, voj i oj  aj.), známé jsou rovněž trojtvary (obol i obolos, obolus). Slovník českých synonym (SČS, Karel Pala, Jan Všianský – 1994) uvádí i ve vydání z roku 2001 (viz konec článku 6): „... neakceptujeme psaní typu altruizmus, egoizmus a též kurz a pulz, neboť nejde o konzistentní úpravu (museli bychom pak akceptovat i tvary altruizta, egoizta) ...“

Pravidla mohou být jen jedna (například tato situace by při výběru daní byla naprosto nepředstavitelná). IJP je také jen jedna - ÚJČ, pověřený orgán na kodifikaci spisovné češtiny. Křížovkáři se s tímto problémem (psaní antických jmen a dodatek k PČP 1994) setkávají i u výrazů z rostlinopisu (článek 60), z živočišné říše (článek 59) a u výrazů z dalších oborů (chemie, technika aj.).

Dobrý autor se vždy se vším vyrovná, a to i s jazykovou stránkou vpisovaných výrazů. Někdy je řešením vhodným způsobem doplnit legendový výraz. Křížovkáři zavedli ostatně již dříve termín „dříve psáno“. Slova, která měla u příslušného hesla připojeno „dříve psáno“, nebylo nikdy možné použít jako vpisovaný výraz (například ssavec místo správného savec). Rozdílnou podobu výrazů může autor křížovkové úlohy někdy řešit bližší specifikací v závorce legendy či se prostě „spornému“ výrazu vyhnout.

Svaz pro svou potřebu (autorské soutěže aj.) zrušil v poslední (internetové) normě dřívější (PČP) a současnou (IJP) nadřazenost nad ostatními NJP. Počínání svazu je jeho záležitostí a nechci do toho nijak zasahovat (jsem ostatně také jeho členem) podobně beru jen na vědomí i kroky ÚJČ. V konečném důsledku to však znamená, že je výraz OASA (ostatně se s ním setkáváme občas v jednom odborném luštitelském periodiku) je v pořádku. To se ale vracíme o více jak šedesát let zpět – určitě to není ten nejlepší způsob propagace naší mateřštiny. Nutno zde ale poznamenat, že žáci a studenti (díky našim češtinářům) tuto vyloženě nesmyslnou benevolenci v psaní těchto dublet nemají. Podobně nepoužívají tyto dublety seriózní novináři, kterých je drtivá většina. Bohužel na televizní obrazovce se lze často setkat s různými podobami těchto inkriminovaných slov.

Rekapitulace (jak jsem průběžně zaznamenal různé názory a vyjádření od účastníků celého procesu – tzv. ideální stav):

Jedna (základní) podoba slov – jak je zřejmé z historie vývoje spisovného jazyka (článek 25), byla podoba spisovné mateřštiny vždycky různými způsoby ovlivňována. Ideální řešením by bylo vlastně pro všechny ponechat jen jednu podobu každého slova a neuvádět žádné další možnosti (dvojtvary, trojtvary ap.).

Po staletí do současnosti lze zaznamenat různé podoby téhož slova (nejen spisovné, ale i nespisovné – nářeční, slangové apod.). Jak je to zřejmé například u botaniků, kteří doporučují vždy jen jednu podobu – tu lze považovat za plně spisovnou (listopadka, chryzantéma, kopretina, bylice, heřmánkovec, vratič, zlateň; ve výčtu je takováto podoba vysázena tučně), vše spojuje odborné latinské pojmenování Chrysanthemum, které je jednoznačným vodítkem i pro všechny další jazyky (článek 60). Obdobná situace je v živočišné říši (článek 59) a dalších oborech lidské činnosti. U hudebních výrazů je pro jednotlivá pojmenování použita italština.

Jiné podoby (vedle plně spisovných) používají dvě skupiny uživatelů:

1. Příslušníci konkrétního oboru (především pro ryze odborné texty, např. chemici aj.) – používají často „svůj jazyk“ (distancují se od nastavené podoby od jazykovědců). Jinou podobu lze samozřejmě používat v odborných článcích v konkrétním oboru, ale pak je nutné tuto zásadu dodržet v celém článku. Ostatně v celé historii lze zaznamenat různé podoby, ale pro každého čtenáře by měl být text srozumitelný (bez rozdílů, ve kterém časovém období byl napsán).

2. Křížovkáři (včetně hádankářů) – se vždy drželi spisovné podoby jazyka. Při přípravě první křížovkářské normy (vyšla v roce 1980) od roku 1975 se SSJČ stal jakousi křížovkářskou biblí a PČP (opakovaně vydávaná ve „vylepšené“ verzi) byla rozhodující pro posuzování spisovnosti. Po sametové revoluci (jazyková krize v roce 1993, přetrvávající nejednotnost v psaní antických jmen, včetně dvojkolejnost ve vlastních řadách -  viz výše SČS … neakceptujeme psaní kurz a pulz, neboť nejde o konzistentní úpravu…atd.) zrušili pro posuzování spisovnosti nadřazenost IJP a ASSČ nad ostatními jazykovými prameny (nešťastné rozhodnutí). Na tomto místě je vhodné rovněž poznamenat, že křížovkáři svými pravidly nemají v úmyslu snižovat zásobárnu možných vpisovaných výrazů – vždyť výrazů nespisovných (legendový výraz je doplněn tzv. stylistickým hodnocením, nářečně, lidově apod.) je mnohem více než inkriminovaná slova (kurz-kurs aj.).

Ostatní skupiny uživatelů berou na vědomí poslední podobu spisovného jazyka, ale v současné „džungli“ se dá těžko orientovat.

Žáci a studenti (snad i novináři, pokud se nejedná např. o odborný článek třeba z golfu, kde se mohou pro dokreslení objevit i výrazy, které nejsou v souladu s IJP či ASSČ – pokud jsou v těchto pramenech vůbec obsaženy) by rozhodně tuto možnost přivítali. Ostatně češtináři ani ve školách neumožňují psát jasně překonané podoby slov (například museum, oasa apod.) a v případě dvoj- či trojtvarů  (kurz-kurs, realismus-realizmus, diskuse-diskuze, citron-citrón) je výhradně používaná základní podoba (ne tedy „lze i“).

Uzákoněná podoba spisovného jazyka by celou situaci sice mohla vyřešit, ale kdo by takovou „optimální“ podobu předložil a kdo by pak případný návrh schvaloval. Ústav pro jazyk český (ÚJČ) je kodifikační autoritou a regulátorem spisovné češtiny, do celého procesu však zasahují politici a byznys. Nalezení jakési shody je nepravděpodobné, vždyť ty tahanice o optimální podobu jsou v podstatě stále stejné od samého začátku 20. století do současnosti.

Nechtěl bych být v kůži jazykovědců, protože jakákoliv nová podoba je vždycky někým z nějakého důvodu napadnutelná.

V slovníkové části IJP je samozřejmě omezený počet slov. Pro podobu slov, která v ní nejsou obsažena, slouží pak její výkladová část – ta je ale podána rámcově a uživateli je pak aplikovaná různě - to by pak jeden odborný křížovkářský titul nepoužíval k vpisování výraz „oasa“, který je tam uveden samozřejmě v jiné souvislosti.

Křížovkáři převzali od jazykovědců i zásadu, že každé slovo (u křížovkářů vpisovaný výraz) musí být doloženo (výskytem v nějakém pramenu). Jazykovědci (jak potvrzují i odpovědi na dotazy do Jazykové poradny) pak posuzují i možnosti různých tvarů skloňovaných jmen či časovaných sloves ale i různé jazykové případy.