Křížovky Göbel

Český jazyk - nedílná součást „křížovkaření“

Poslední zápis do článku 1. 3. 2021

Luštění křížovkových úloh je založeno na jakýchsi hrátkách se slovy. Jde o vpisování výrazů (slov) do obrazce křížovkové úlohy. K realizaci tohoto záměru slouží vlastní křížovková úloha sestavená z různých prvků - jedná se vlastně o skládačku - (písmeno, políčko, křižování, směr vpisování atd.) a nepostradatelné „střelivo“, kterým je vpisovaný výraz.

Křížovkové prvky
PÍSMENO - (článek 9) je stavebním kamenem pro různý vpisovaný znak a pro různé vpisované znaky.
POLÍČKO (článek 11) vznikne zpravidla protnutím čar použitých různých směrů vpisování (článek 10 - základ pro síťku, obrazec), s tím úzce souvisí i křižování výrazů (článek 14). Každý směr vpisování má vždy dvě možnosti zápisu, například pro vodorovný směr: zleva vpravo a zprava vlevo ap.

Vpisované výrazy (posuzovaná je vždy jazyková a věcná správnost):
„Zásobárnou“ pro vpisované výrazy je především naše mateřština, což je hlavní náplní tohoto článku - blíže články 6, 7, 8, 25. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že Ústav pro jazyk český (ÚJČ) je kodifikační autoritou a regulátorem spisovné češtiny. Rozhodně jde o dobré rozhodnutí, které křížovkáři postavili vlastně na úroveň zákona (srovnejme se stanovením výše daní ap.). Zájemce o naši mateřštinu chci upozornit na zajímavé povídání o češtině v Českém rozhlasu, které se svým pravidelným hostem, jazykovědcem Karlem Olivou, moderuje Jan Rosák.
Podobně jako má svou historii česká křížovka, lze sledovat i určitý vývoj v naší mateřštině. Křížovkáři si při přípravě křížovkářské normy (České křížovky 1980) zvolili na startovní čáře pro český jazyk Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ, 1957 až 1971) a Pravidla českého pravopisu (PČP) z tohoto období.

Díky „elektronizaci“, která nyní vládne moderním světem, mají křížovkáři jasné mantinely pro jazykovou správnost (vpisovaných) výrazů. K tomu slouží Internetová jazyková příručka (IJP, článek 6). Výhodou IJP je, že může být neustále rozšiřována, zpřesňována a doplňována o nové výrazy. Není to výkladový slovník, ale uvádí u jednotlivých hesel příklady použití. Pro posuzování i věcné správnosti výrazů slouží Akademický slovník současné češtiny - ASSČ (zahájení v roce 2012, nový „SSJČ“ - zatím je zpracováno několik písmen na internetu).

Slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj v rámci své misie na Velké Moravě prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk (pro který Cyril vytvořil písmo hlaholici).
Jan Hus chtěl psaný jazyk co nejvíce zpřístupnit běžným uživatelům jazyka, tedy lidem, kteří nebyli tolik vzdělaní. Proto zrušil těžkopádné spřežky a zavedl rozlišovací znaménka: začal psát nad písmena tečky a čárky. Tečky znamenaly měkkost souhlásky a později se vyvinuly v háček („c“ s tečkou je dnešní č). Čárky označovaly délku samohlásky (á, é, í,…).
Josef Jungmann (1780 až 1855) byl český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel. Celý život se pokoušel o položení teoretických základů novému vývoji češtiny. To se mu také prakticky podařilo.

Křížovkáři pro svou duševní zálibu potřebují nezbytné „střelivo“, a tím je mateřština. Podobně je tomu například i u novináře, který se k sepsání jakéhokoliv článku neobejde bez mateřštiny. Novináři (ale i žáci, studenti aj.) využívají z poslední platné jazykové normy v případě dublet vždy tu první „základní“ podobu, i když IJP uvádí další možnosti. Například sezona - ale i sezóna; týpí - ale i tepee či teepee). Křížovkáři mají pro tvorbu svých prací větší „slovní zásobu“. Využívají všechny možnosti, které IJP připouští a navíc, díky legendě - stylistické hodnocení výrazů, mohou používat další slova (nářeční, slangová, zastaralá ap.).

Každá lidská činnost má svou historii. Pro lepší pochopení vývoje naší mateřštiny uvádím malý přehled z různých pohledů (tvůrců a uživatelů jazyka).

Historie Pravidel českého pravopisu (mapování vývoje - to, co bylo v příslušné době napsáno):
První PČP vyšla v roce 1902. Jejich hlavním autorem a redaktorem byl významný český jazykovědec Jan Gebauer. V té době nebyl český pravopis ještě dostatečně ustálen a Gebauer nechtěl dosáhnout jednoty nařizováním. Proto v dosti četných případech povolil dvojtvary (dublety), například zasilatel i zasílatel, deník i denník, aesthetika i estetika. Již další vydání v roce 1903 uvádělo jen deník ap., a to na popud učitelů, kteří nesouhlasili s tím, že lze psát, jak se komu zlíbí.

Další vydání PČP v roce 1913 (vyšla po smrti Gebauerově) rovněž neobstálo. Kolem roku 1930, na rozdíl od učitelů, požadovali členové tzv. Pražského lingvistického kroužku mnohem větší volnost ve volbě pravopisných podob a bránili se tzv. přímočaré pravidelnosti.
Válečné vydání PČP z roku 1941 nebylo příliš napadeno - nebyla vhodná doba.

PČP z roku 1957, ale i předtím zaslouží malou rekapitulaci. Příprava PČP musela být schválena nejen úředníky, nýbrž i politickými místy. Obecně lze konstatovat, že žádné pozměněné vydání PČP nebylo nikdy přijato všemi bez výhrad. Kritizováno například bylo:
- psaní přejatých (tzv. cizích) slov. Jazykové učebnice a různé příručky psali tehdy autoři s filologickým vzděláním (prošli výukou latiny a mnohdy i staré řečtiny, znaly německy, leckdy i francouzsky). Vzdělání autorů z té doby je patrné - snaží se zachovat u přejatých slov z jejich původního pravopisu co nejvíce (chance, genre, mathematika ap.). Novináři se však podle těchto příruček neřídili.
- původní návrh jazykovědců (prezident, komunizmus aj.) rozrušili pracovníci aparátu ÚV KSČ. Nemohli přenést přes srdce, aby se posvátné slovo komunismus a název nejvyšší funkce ve státě, zastávané tehdy prvním tajemníkem ÚV KSČ, psaly „nějakým plebejským pravopisem“, a prosadili pouze psaní president a -ismus s písmenem „s“. Aby to nevypadalo elitářsky, přidali ještě několik slov, a to filosofie, universita, gymnasium. Prosadili tedy totéž, co někteří kritikové novějších PČP (1993).

Zkušenosti z minula i z doby nedávné ukazují, že je zapotřebí najít při tvorbě kodifikace rozumný a únosný kompromis, který respektuje základní podmínky plynulé komunikace. Kodifikaci je ovšem třeba nejen stanovit, nýbrž také vysvětlovat a obhajovat, protože s ní nikdy nebudou zcela spokojeni všichni.

Dodatkem (1994) k PČP (1993) ke školnímu vydání byla uzavřena kauza „Pravidla“. Těžko lze mluvit o vítězích a poražených, spíše to vypadá na remízu. Stalo se již někdy, že krátce po vyjití musela být PČP pozměněna? Můžeme odpovědět známým: nic nového pod sluncem.
Poznámka: Výše uvedený text, týkající se historie PČP, je vlastně výtažek z článku, který byl jakousi tečkou za touto „jazykovou aférou“. Pohled na jazyk rozličných „zájmových“ skupin je samozřejmě různý. Na jedné straně jsou to autoři jazykové normy (ÚJČ) a na druhé straně její uživatelé.

ÚJČ (článek 6) je kodifikační autoritou a regulátorem spisovné češtiny. Křížovkáři považují tuto instituci především pro vpisované výrazy jako jedinou možnou (podobně například jako daně spravuje finanční úřad vlády podpořené dokonce zákonem).

Křížovkáři si poradili i s nevyřešenými jazykovými problémy ÚJČ tím, že si stanovili priority pramenů pro jazykovou správnost - IJP. Pokud IJP dané slovo neobsahuje, použije autor další pramen z dílny ÚJČ.

V případě antických jmen (viz příloha PČP z roku 1993) jde o naprostý nesoulad jazykové stránky s dalšími prameny - Encyklopedie antiky (Československá akademie věd, 1973), Slovník antické kultury (1974) aj.

Samozřejmě, že každé jazykové dílo je svázané svým plánovaným rozsahem. PSJČ (okolo 250 tisíc hesel), SSJČ (skoro 200 tisíc hesel). Připravovaný ASSČ má zpracovaná písmen A až Č - přístupné na internetu (předpokládaný počet 120 až 150 tisíc lexikálních jednotek). Zařazení příslušného hesla do slovníku je závislé na plánovaném rozsahu připravovaného díla. Například v IJP najdeme heslo Archimedes (ne tedy Archimédes, jak se dříve uvádělo). V ASSČ toto heslo nenalezneme vůbec, přitom každý školák ví, co je to Archimedův zákon... Výběr hesel do tohoto výkladového slovníku, jak demonstruje uvedený příklad, je nezáviděníhodný.

Jazyková dvojkolejnost v psaní antických jmen má samozřejmě delší historii. I v politice existují různé frakční skupiny, ale výsledkem je vždy jediná platná verze podpořená zákonem (bohužel platí zpravidla jen do nástupu nové garnitury). 

Uživatelé jazyka a jejich „priority“:
Křížovkáři využívají slova naší mateřštiny především pro vpisované výrazy. Jedná se o základní tvary ohebných slov včetně množného čísla, komparativu a superlativu přídavných jmen a příslovcí. Dále jsou to slova neohebná, zkratky a značky atd. (článek 6). Další problematika (například větná skladba, psaní velkých písmen ap.) není již hlavním předmětem jejich zájmu.
Každý autor křížovkových úloh jistě s povděkem kvituje, když je množina „možných“ vpisovaných výrazů co největší. Proto mu nevadí spousta dublet. Navíc používá spoustu slov, která vyžadují v legendě obvykle jisté doplnění (stylistické hodnocení - nářečně, zastarale ap.). Pro jazykovou správnost slov mu stačí Internetová jazyková příručka (IJP), popřípadě NJP a JP (článek 6, 7, 8).
Pro legendu slouží výkladové slovníky (nejen z dílny ÚJČ, ale i různé naučné slovníky a encyklopedie ap.).

Novináři patří do skupiny těch uživatelů jazyka, která vlastně skoro vždy propaguje naši mateřštinu (nespisovné výrazy, například slangové ap. se objevují jen v určitých situacích, například ve sportovní reportáži ap.).
Od aféry s PČP z roku 1993 uplynulo již více jak čtvrtstoletí. IJP některé dublety zrušila (nyní jen oáza, gymnázium, prezident aj.), mnoho jich však ponechala (kurz i kurs, realismus i realizmus, diskuse i diskuze, citron i citrón).
Tehdy to byl nezbytný kompromis, ale nyní se v novinách a časopisech již nesetkáme s dubletami kurs atd., které uvádí IJP (lze i kurs atd.). Podobně dávají přednost podobě kurz před kurs aj. ve školách.

Žáci a studenti preferují jistě co nejjednodušší „pravidla“. Čeština opravdu, v porovnání s některými jinými jazyky, není lehká. Některá již dříve zmiňovaná zjednodušení, například psaní „i“ a „y“, však nepřipadají v úvahu. Jak by asi jazykovědci vyřešili dvojice slov: tím - tým, díky -dýky, bít - být ap.
PČP měla dříve vždy dvě verze - vydání akademické a školní. Pravopisné zásady byly v obojím vydání samozřejmě stejné. Školní vydání obsahovala různá zjednodušení, například uváděla jen první variantu dublet (esej - essay, přelétnout - přelítnout ap.), v slovníkové části byla vypuštěna především úzce odborná slova a slova zastarávající, zestručněna a místy jednodušeji formulována byla pravopisná pravidla, aby byla pro žáky přístupnější.
V budoucnu asi postačí pro školy elektronická podoba PČP (což vlastně IJP již splňuje) - odpadne tím tisk spousty exemplářů. K posouzení jistě stojí, zda mají do celého procesu zasahovat politici, kteří mají často velmi krátké působení na scéně. Jazyk patří všem a měl by se jen upřesňovat...

Spisovatelé spolu s novináři určitě nejvíce využívají naši mateřštinu. Spisovatelé hlavně v minulosti přispívali nejvíce k rozšiřování slovní zásoby. Například Božena Němcová působila přechodně na Slovensku, na Domažlicku a i jinde. Slovní zásoba z těchto děl zařazená do SSJČ zůstala většinou jako nespisovná, některá pak zařadil ÚJČ mezi slova spisovná.

Politici - tvoří speciální skupinu lidí, kteří snad v současnosti nejvíce ovlivňují naší mateřštinu. Jsou totiž často vidět na televizní obrazovce a hlavně slyšet. Nová slova v češtině se průběžně objevují a ÚJČ je i zařazuje do naší slovní zásoby, je to však dlouhodobý proces. Jistě zajímavé je i sloveso „upřednostnit“, které se do IJP dostalo až koncem roku 2018, i když bylo již obsaženo v SSČ (vydání 1993). Jak jistě uživatel spisovné češtiny registruje, zařazení nových slov bývá často během na dlouhou trať.

Za naprosto nepřijatelné by však bylo, kdyby uživatelé jazyka používali možné podoby podle IJP libovolně (novinář v reportáži, spisovatel v povídce, politik v nějakém závazném materiálu – zákoně ap.). Na televizní obrazovce se však setkáváme střídavě z různými podobami stejného slova (sezona i sezóna aj.).